Kriticky musím přiznat, že jsem nikdy nebyla kandidátkou na titul „Matka roku“. Milovala jsem svoje děti tak, jak jen matka může své děti milovat, ale potřeba je uživit a ruku na srdce i posedlost mým zaměstnáním, je již záhy postavila před tvrdou životní realitu a donutila je být samostatné.
Nikdy mi to tak nepřišlo, až když začaly moji výchovu aplikovat na mě.
Byly Vánoce, obě holky vdané a samy matkami dětí. Ten den jsem s překvapením sobě vlastním zjistila, že v pekárně je zavřeno a já nemám chleba. Neb, jak s oblibou cituji, jsouc narozena ve znamení Vodnáře, Vodnář je schopen řešit problém světového hladu, ale zapomíná, že jeho děti nemají večeři.
„Tak ho upeč,“ řekla mi lakonicky Dominika a dál s Mirkou probíraly nějaký román.
„Chleba strašně dlouho kyne,“ zoufala jsem si, „A nemám chlebovou mouku.“
„Tak si najdi ňákej recept, kterej tak dlouho nekyne,“ poradila mi doktorka filozofie nevzrušeně.
Našla jsem recept, který nekynul tak dlouho a dal se udělat z obyčejné hladké mouky. Mísu s těstem jsem pak zabalenou do utěrky strčila pod topení.
„To máš lepší dát na to těsto potravinovou folii,“ houkla na mě mezi řečí Miru a pokračovala v učené debatě se svou sestrou.
Poslechla jsem ji a musím říct, že chleba se povedl na jedničku, recept jsem vylepšila žitnou moukou, uložila k rodinnému stříbru a peču ho ke slavnostním příležitostem.
Řekla jsem holkám, že je to první kynuté těsto, které se mi povedlo. Kupodivu opustily intelektuální sféru a zasypaly mě spoustou informací, o tom, kde s největší pravděpodobností dělám chyby.
Při příštím rodinném srazu jsem se hecla, vsadila na jistotu a zadělala na frgál podle Josefa Maršálka. Všechno probíhalo tak, jak mělo, až do chvíle, kdy jsem plechy s vyválenými a naplněnými frgály dala dokynout na postele v dětském pokoji, protože nikde jinde už fakt nebylo místo. V tom okamžiku obě moje dcery zakvílely : „Máti, na sluníčko ne!“
I frgály patří dnes k našemu rodinnému stříbru. Dominičin manžel jim neříká koláč, ale „rumáč“, protože jsem to jednou jedinkrát trochu přehnala s konečnou úpravou, která spočívá v kropení hotového výrobku směsí másla a rumu.
Nakonec jsem zvládla i posvícenské koláčky, což je neskutečná piplačka, při které záleží hlavně na kvalitě těsta. Zmizely téměř okamžitě a největším oceněním pro mě byla Dominičina slova : „Máti, tak tohle už nikdy nepeč,“ protože ona tenkrát držela nějakou očistnou kůru, spočívající v mísách salátů a kyselých pohledech.
Nemohla bych aspirovat na titul „Matka roku“. Ale moje holky si mě vychovaly dobře. Aspoň já si to myslím.
Autor/ka fotografie: Felicity Tai : https://www.pexels.com/cs-cz/foto/chleba-jidlo-kuchyne-prkenko-7965894/