A je to tady. Včera přinesl Pepa Břečka pytel padaných jablek.
Je to na tuty. Podzim je tu.
Od toho okamžiku se šípky začnou přebarvovat z oranžové do sytě červené, klasy trav zezlátnou a v noci přituhne.
Mám ráda podzim. Nejen pro jeho barvy. Mám ráda jeho vůně spojené s činorodou prací. Jsem člověk primitivní, pociťující uspokojení při tvorbě zásob. Podzim pro mě voní zemitou vůní rozorané půdy, brambor a řepy. Podzim pro mě voní nakyslou vůní jablek, která se ještě zkoncentruje při lisování moštu. Podzim je pro mě vůně spadaného listí, ve kterém se skrývají zářivě hnědé kaštany a ořechy hnědě barvící prsty.
Mám ráda teplé podzimní dny, které rychlým krokem spějí k mrazivému soumraku a nutí člověka pospíchat s venkovními pracemi, protože začíná zalézat za nehty.
Naplňuje mě uspokojením zazimování zahrady. Řezání větví, zakrývání chvojím, vyvážení kompostu na louku, která už se letos nebude pást. Při nošení pokojovek domů mám hřejivý pocit slepice, která pod svými křídly ukryla všechna svoje kuřata. Byt je přeplněný kytkami, všude je substrát pro orchideje, nedá se pořádně větrat, ale já jsem šťastná jak blecha. Miluju ranní mrazíky, které mě donutí odtáhnout do sklepa hořcové stromky, oleandry, kany, kříny a muškáty.
Mám ráda podzim, neboť v něm je korunováno celoroční úsilí svatomartinskou husou, posvícenskými koláči s domácími povidly a šípkovou marmeládou. Je v těch jídlech spousta piplavé práce, ale výsledek? Skvost.
Mám ráda i podzimní plískanice, které mě naplňují falešnou představou, že když se nedá dělat venku, tak se nemusí dělat nic.
Na podzim si připadám jako Karafiátovi Broučci. Kochám se plným sklepem i mrazákem a je mi líto, že nemůžu ucpat okna mechem, stulit se pod duchnu a spát a spát a spát.
Ale i podzim má svoje negativa.
Dny se valem krátí a lišky si mnou packy. Soumrak je jejich kamarád. Slepice a ostatní opeřená havěť je dosud namlsaná létem a setsakra se jí nechce takhle časně zalézat do kurníku.
Třeba mě stála návštěva u kadeřnice dvě krůty a deset slepic. Mám totiž takovou zmatečnou představu, že i selka by měla vypadat aspoň trochu k světu. Nemám ambice své přítelkyně Helenky, která chodí ke kadeřnici, aby byla „kurevsky krásná“. Mně postačí, když nedopadnu jako tchýně mé sestry, která se od své vnučky na otázku, jestli ví, jak vypadá polednice, dočkala odpovědi: „No, je trošku vošklivější než ty.“ Prostě jsem byla u kadeřnice a objednala jsem se, jako celé léto, na sedmou večer. V osm mi bylo jasné, že je zle. Okna kadeřnictví zčernala tmou.
„Nelo,“ řekla jsem, „Kašlete na střihání, sušení a žehlení, já musím zavřít slepice.“
Nela, která od útlého mládí pečovala o celou rodinu, se zděsila. „Venku je zima, nemůžu vás pustit s mokrou hlavou.“ Zavolala manžela, strčila mu do ruky druhý fén a sušili mě, co to dalo. Nevím, jestli si umíte představit, jak jsem vypadala. Jako racochejl.
S explodující hlavou jsem skočila do auta a letěla na pastvinu. Hned u brány ležela krůta a chrčela. S mobilem v ruce jsem pročesávala pastvinu, sbírala a cpala do kurníku vyděšenou a zakrvácenou drůbež. Co nemělo šanci na uzdravení, jsem zabila a do pozdních nočních nebo lépe řečeno do brzkých ranních hodin škubala, kuchala a porcovala.
A kam myslíte, že jsem druhý den večer, rozcuchaná a nevyspalá, razila? Na schůzi mysliveckého sdružení, jehož jsem jednatelem.
Ach jo.
Autor/ka fotografie: Lina Kivaka: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/abstraktni-list-strom-podzim-1585892
