Ten příběh v sobě nosím už přes dvacet let. Polozapomenutý, neuchopitelný. Dnes v noci, když jsem nemohla spát, protože mi v hlavě vířil pestrobarevný kaleidoskop uplynulého dne, náhle vyplaval na povrch a já konečně pochopila všechny souvislosti.
Když jsem dostala nabídku převypravovat Malého prince do podkrkonošského nářečí, přišlo mi to jako svatokrádež. Jako neúcta k velikosti Saint Exuperyho. Přestože jsem napsala dvě knížky v nářečí, nejsem jeho znalcem a už vůbec ne odborníkem. Proto jsem hned volala paní doktorce Jarmile Bachmanové, co si o tom myslí ona. Řekla mi totéž, co jsem cítila já. A pak jsme si druhý den volaly. Že je to blbost, ale nakonec proč to nezkusit.
Tak se narodil Malej princ, co měl místo beránka voučičku a růži si dával pod šturc.
Prvních pět princů se potkalo spolu se svou duchovní matkou paní Martinou Dlabajovou na Světě knihy na pražském výstavišti a sekundovali jim i jejich porodní báby a dědkové, překladatelé a ilustrátoři. A každý, každý z nás přiznal, že pochyboval. Proč. Proč Malý princ v nářečí. A paní Martina nám kontrovala tím, v kolika jazycích a nářečích žije Malý princ ve světě. Vedli jsme o tom učenou debatu ještě cestou domů.
Byla jsem okouzlená atmosférou veletrhu i setkání Malých princů. Byl to pro mě jiný svět, neznámý a fascinující. A pak v noci jsem si vzpomněla na místa tak nepodobná intelektuálnímu ovzduší, na místa, kde se ještě před těmi dvaceti třiceti lety mluvilo nářečím. Všedním jazykem všedních lidí.
Když jsem se v roce 1992 s bezstarostností a přiznejme i s určitou bezohledností mládí, které šlo za svým snem a nějak neuvažovalo o tom, z čeho uživí dvě děti, stala soukromým veterinářem, byly hory ještě plné starých lidí, kteří si ke skrovným důchodům přilepšovali chovem koz, slepic a králíků. Kdo měl krávu nebo býka to už byl velký sedlák a sousedi na něj koukali trochu s úctou a trochu se závistí. Přitom žili všichni strašně chudě a dřeli od rána do večera. Vládl jim železný zákon sedláků, že na prvním místě je dobytek, ten musel dostat vždycky, ať byl pátek nebo svátek.
K tomuhle bývalému mlýnu nevedla ani pořádná cesta. Musela jsem nechávat auto na kraji louky a pak vléct kufr s vybavením po houpavé pěšince mezi tůňkami s rašelinou. Když pršelo, v těch časech ještě byly Jizerky nočníkem Evropy, měnila se pěšinka v dravou bystřinu, a v zimě ji sníh vymazal ze světa a já se modlila, aby ji přede mnou vyznačily kroky obyvatel.
Bydleli tu staří manželé. Malá, drobná, energická paní, která ještě chodila někam na půl úvazku do práce a hubený nemluvný pán. Jezdila jsem tam svého času často. Na jaře jsem rodila kůzlata a po zbytek roku jsem řešila různé drobné neduhy. Ruce jsem si myla v oprýskaném lavoru v malé neútulné kuchyni, kde nebyla voda. Ta se točila z kohoutku na chodbě a ohřívala buď na prastarém dvouplotýnkovém vařiči nebo v zimě na kamnech. To byl jediný okamžik, kdy jste se mohli v kuchyni cítit jakž takž dobře. Jinak tu byl jen starý odřený stůl bez ubrusu, polička s několika hrníčky pokrytými prachem, prastarý mycí stůl a pár rozviklaných židlí.
Živě si pamatuju na jednu z posledních návštěv. Byl nádherný den. Slunce nemilosrdně odhalovalo sešlost a zanedbanost domku i jeho okolí. Vrátka na chlívku, která držela na pantech jen silou vůle, polámaný plot, oprýskanou omítku, rozpadající se psí boudu i lavičku na nezameteném zápraží. Pán se ke mně nesměle přiblížil a zeptal se: „Můž vám něco dáť?“ A pak mi podal balíček.
Považovala jsem za slušnost si jej vzít, poděkovat a rozbalit. V ostrém slunečním světle zazářil pestrobarevný šmelc. V rukou jsem držela podložky pod skleničky ve tvaru hvězdiček navlečené z drobounkých korálků. Dítě v mé duši na ně okouzleně zíralo a obdivovalo je.
„Tý jeho hjezdy,“ odfrkla žínka vedle mě, „Vokolo baračištěte dy by něco poďál, ale von rač sedí na domě a nauliká korale. A nebo,“ vykulila oči v největší pobouření, „Porád si jen říká v knížkách! Má jich na domě pelný škatule. No tu vaši taky.“
Podívala jsem se na zanedbané hospodářství, na její upracované ruce a chápala jsem ji. Ale srdcem, srdcem jsem byla u jejího manžela.
Na tuhle příhodu jsem si vzpomněla dnes v noci. Pro tohohle pána se narodil Malej princ. Protože duši mají stejnou šlechtic z Francie i textilní dělník z Podkrkonoší. Jen jazyk mají každý jiný. Pro tohohle pána se narodil Malej princ. Pozdě ale přece jsem splatila dluh za hvězdy snesené z půdy staré chalupy.
A pro vás pochybující. Ať se vám některé nápady zdají sebebláznivější, určitě je v nich někde ukryt hluboký smysl.