Tak jsem četla, že v Brně proběhla pieta za svatomartinskou husu.
Nechci tu akci komentovat. Necítím se být k tomu oprávněná.
Chci jen napsat, co svatomartinská husa znamená pro mě.
V mých žilách nekoluje krev historiků, tak se nebudu rozepisovat o svatomartinských tradicích, jejichž vznik se klade kamsi do raného středověku.
V mých žilách koluje krev drobných zemědělců, pro které byla půda a vše co na ní a díky ní rostlo a žilo, tím nejcennějším, co v životě měli. Den sv.Martina a husa a víno, které k němu patří, je oslavou konce zemědělského roku a poděkování všem, kdo se nějak podíleli na jeho úspěšnosti nebo trpělivě pomáhali zdolat jeho úskalí a neúspěchy.
Na tomhle místě bych chtěla důrazně připomenout, že nemluvím z pozice pouhého konzumenta, ale člověka, který zahájil tradici svatomartinské husy teprve poté, co si husu sám vychoval.
Nebudu tady vypisovat celou anabázi našeho chovu, ale vězte, že postupně jsme se dopracovali ke dvěma tisícům metrů čtverečních louky, rybníku, mokřadu a elektrifikovanému husímu domečku s plastovým oknem, o kterém říká můj kamarád mašinfíra Kapr: „Kdybys vymetla ven tu slámu, tak to můžeš za těžký prachy pronajímat lufťákům a né se votravovat s husama.“
Kapr to samozřejmě říká s nadsázkou a taky proto, že je myslivec a že byly roky, kdy nám lišky zlikvidovaly housata, jen jsem je přivezla, a to dokonce dvakrát po sobě, takže jsem v tom najednou byla asi za deset tisíc a zbylo mi šest vyděšených housat. Samozřejmě, že jsem pak na myslivecké schůzi ječela jako siréna a Kapr, který má přibližně dva kilometry od pastviny krmelec, z toho měl deprese. On je totiž člověk velmi zodpovědný a slušný. Když jeli myslivci na mysliveckou výstavu do Lysé nad Labem a ujel jim vlak, protože ten jejich měl zpoždění, Kapr tehdy koupil všem na nádraží panáka, protože je zaměstnancem drah a bral to jako osobní selhání.
Roky jsem housata kupovala a občas se stalo, že jsem jich právě z obavy z lišek koupila víc, než jsme pak stačili zkonzumovat. Nakonec se tedy stalo, že nám zůstala chovná skupina, která každé jaro vyprodukovala spoustu vajec, ale neodchovala jediné house.
Vůbec se nedivím. Když jsem začala studovat odbornou literaturu na tohle téma, bylo mi jasné, že to prostě dát nemůže. Tabulky předepisující teplotu a vlhkost dají zabrat člověku, natož huse, která neumí číst.
Tak na vejcích postupně seděli náš myslivecký hospodář Dáňa, můj synovec Petr a moje sestra Veronika, která k tomu přišla chudák jako slepý k houslím. Dostala totiž covid a rodina ji zavřela do podkrovní místnosti spolu s líhní a když ji po několika týdnech pustili po negativním testu ven, dostala vynadáno, že nehlídala teplotu a vyseděla jen pukavce. Pak už jsem se styděla o to někoho požádat a koupila jsem si líheň.
A řeknu vám, takové sezení na vejcích není žádná slast i když ta vejce máte v ložnici a v automatické líhni, která vejce sama obrací. Vy zajišťujete pouze vlhkost a chlazení a kontrolujete teplotu. Ráno vám tam svítí slunce a teplota letí nahoru jako blázen, takže musíte zatahovat závěsy a v noci vás budí pronikavý signál, že máte nízkou vlhkost. Vlastníte-li chytré hodinky, začnou vás ráno upozorňovat, že kvalita vašeho spánku je sice dobrá (aby ne, když spím tak spím), ale že jste se v noci dvakrát probudili, což není dobré, a vy umřete buď na infarkt nebo na cukrovku. Ale co naplat, vodu musíte doplnit. I kdyby vás to mělo stát život. Od osmého dne musíte vejce chladit, některá odborná literatura říká jednou, jiná dvakrát denně. A teď se rozhodněte. Začínáte na pěti minutách a každý den přidáváte dvě minuty až do 26. dne, kdy přestanete chladit, vypnete otáčení, snížíte teplotu a zvýšíte vlhkost, což znamená, že líheň řve i ve dne a vyděsí paní uklízečku, a začnete se nervovat, jestli se něco vylíhne nebo ne. Nicméně připravíte odchovnu, speciální krmnou směs pro novorozená housátka, automatickou napáječku a spoustu podestýlky, neboť housata, jakmile přijdou na svět, mají jedinou starost, aby vypustila všechnu vodu a rozmočila podestýlku, což jim způsobuje zdravotní problémy.
Do toho všeho může kdykoli zasáhnout to, co bývá ve smlouvách označované jako vyšší moc. Jako třeba tenkrát, když tři dny před začátkem líhnutí vypla elektřina. Prostě přišel vítr a shodil strom na to nejdůležitější vedení. Pracovníkem ČEZ jsem byla nařčena, že je to moje vina, protože jsem celou situaci přivolala. Urazilo mě to, ale Mirka mi řekla, že ten pán z ČEZu je moc hodný pán a že už musí mít plné zuby mě i mých zvířat, protože jak zasednu na vejce, jsem úplně nesnesitelná a neustále sejčkuju, že určitě přijde porucha. Pokoušela jsem se nahodit elektrocentrálu, ale nedařilo se mi. Úpěnlivě jsem volala souseda Kubu. Jeho družka Vendy visela přes plot a komentovala celou situaci slovy : „A máš tam vůbec benzín?“ „Náká chytrá, ne,,“ odsekla jsem jí. Načež přišel Kuba, nalil do centrály benzín a dalších pět hodin jsme zahřívali vejce z náhradního zdroje. Veškerá námaha však byla zbytečná, protože právě v této sezoně se našemu houserovi nezadařilo a všech 27 vajec bylo neoplozených. Naštěstí, právě v okamžiku, kdy jsem házela páchnoucí vejce do kbelíku, zavolal synovec Petr, jestli nevím o někom, kdo by chtěl housata, protože tady jich má pan tolik, že neví co s nimi. Polkla jsem hořkou chuť porážky a jela pro ně.
V klasickém areálu bývalého JZD seděly na nejrůznějších místech husy a z pod nich vykukovala housata. Během mé krátké návštěvy se vylíhlo asi pět dalších. Ohromeně jsem se pána zeptala, jak je na noc zavírá. Řekl mi, že je nezavírá. Zeptala jsem se, jestli mu na ně nechodí lišky. Řekl že ne, protože husy chodí spát pod lampy veřejného osvětlení a tam si lišky netroufnou. Když mi pak ještě ukázal halu plnou krocanů tak velkých, že jsem v životě takového nejen nevykrmila, ale ani neviděla, měla jsem chuť se na celé zemědělství vykašlat.
Nicméně zpět ke svatomartinským husám.
Ať už získáte housata jakýmkoli způsobem, chovná skupina je odmítá přijmout a pokouší se je fyzicky zlikvidovat. V husím domečku musíte vybudovat zábrany a několikrát denně kontrolovat, zda se přes ně některá starousedlice nedostala a housata netyranizuje, Taky jestli mají housata krmení a vodu a jestli jim není zima a mají suchou podestýlku. Pak si to sedne, staré husy otočí a dostanou se do nového extrému, že se k housatům nesmíte přiblížit, jinak dostanete okamžitě co pro to.
Konečně nastává relativně klidné období, kdy je vaší jedinou povinností každé ráno připravit dva kbelíky krmení a večer husy zavřít do domečku. Musíte to však vykonávat den co den a chcete-li si, nedej bože, odskočit třeba do divadla, musí vás zastoupit nenadšené příbuzenstvo, v mém případě dcera s manželem a dětmi. V uspořeném čase se můžete modlit, aby nebylo sucho a narostlo dost trávy, aby se husy mohly pást, ale zase aby nepršelo moc, protože vodní drůbež promění jakoukoli plochu v neprostupnou bažinu.
Pak přijdou ranní mrazíky a okolní lesy se zbarví do zlatova. A je to tady. Husy dospěly k vrcholu své kariery a přichází škubání.
Jedním z mých nejpošetilejších nápadů bylo, že oškubané peří prodám a tím si vydělám na nová housata. Získala jsem kamarádku Jarušku a jednoho večera jsme se do toho pustily.
Nevím, jestli jste někdy něco škubali. Nevím, jestli jste někdy škubali husu nasucho. Pokud ne, tak to určitě nedělejte. Skončily jsme totálně vyčerpané kolem jedné ráno. Měli jsme, pravda, plný pytel suchého peří, ale když jsem zasedla k internetu, zjistila jsem, že vykupované peří musí být sedrané, laicky řečeno otrhané z brků. Cenu za kilo si ani nepamatuju, protože náš plný pytel peří nesedraného vážil asi dvacet deka.
Hluboce jsem se za tento přešlap styděla, zvlášť když mi ho Jarča občas připomněla, ale nedávno jsem zjistila, že to byla naprostá prkotina.
Jistý kolega myslivec se mi svěřil, že měl dvacet hus a jednu manželku. V sobotu ráno v osm hodin všechny husy zabili a se škubáním skončili druhý den v deset dopoledne aniž by šli spát. Paní plakala vyčerpáním a on se styděl jak plakat, tak přiznat, že i on je na pokraji sil. Přísahal, že už to víckrát neudělá.
Dneska husy prachsprostě pařím a peří vyhazuju. I tak zvládám dvě za den nebo jednu v noci. Protože nejhorší je dočišťování, pořídila jsem si na radu kamaráda Mitišáka škubací vosk. Musím říct, že je to bomba. Bohužel se do něj namočil i kocour Kato (ten kretén). Teď má depilovanou hruď a zbytek těla pokrytý tvrdými nevzhlednými chuchvalci, promenuje se po ordinaci a lidé se znechuceně dotazují, co to má za nemoc. Taky mi, ten vosk, vytekl na kuchyň a chudák naše uklízecí Janička ho musela loupat jak perníček. A nepřipadala si při tom jak v pohádce.
Tak, a teď mi do očí řekněte, že si tu svatomartinskou nebo štěpánskou husu nezasloužím!
Autor/ka fotografie: Maria Orlova: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/hejno-bilych-hus-na-venkove-4947364/