Svým založením jsem sova.
Leč celý život jsem nucená žít jako skřivan.
Trochu se to pere. Mám problém usnout před jedenáctou večer a s železnou pravidelností vstávám v pět.
Co s tím?
Prostě jsem se naučila milovat časná rána.
Dá se.
Překonáte-li zoufalou chuť zamáčknout budík a spát dál, stanete se najednou součástí hejna skřivanů, dobrovolných i nedobrovolných, a příslušnost k tomuto bratrstvu vám přináší spoustu drobných příjemností, jako je nezaměnitelná chuť a vůně čerstvého pečiva a horké kávy, přátelské klábosení s prodavačkami i zákazníky v pekařství a další střípky milého stereotypu, který vás příznivě naladí na celý den. Ráno se tolik nepospíchá, protože pocitově máte před sebou celý den. Někdy dostanete nádavkem i kouzelná svítání. Co víc si člověk může přát.
Ale některá rána přinesou i dramata.
Jako třeba tenkrát, kdy Dominika a její kamarádky s dětmi trávily víkend v Jizerkách. Jsem ráda pohádkovou babičkou, a tak jsem hned v šest ráno vykoupila v pekařství skoro všechny donuty a rohlíky a vezla to na Dolní Maxov. Všude všechno ještě spalo, den jak malovaný, já v klidu popíjela horké lungo s mlékem a přemýšlela, jestli ještě na chvíli nevlezu do postele. V ten moment se rozeřval mobil.
„Tady pekařství. Vy jste u nás dneska ráno nakupovala, že?“
Ježišmarjá, vždyť jsem platila. Ještě mám v peněžence účtenku. Nebo mi to špatně spočítali?
„My tady máme dva poníky, pokoušeli jsme se je tu zadržet, ale přestalo jim chutnat pečivo, a tak se pustili k Tanvaldu.“
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá legraci, Jenže to už jsem byla u pekárny a sám majitel tam zpomaloval provoz.
Být skřivanem s sebou nese jednu charakterovou vadu. Vstáváte-li v pět, domníváte se, že v půl sedmé už musí být všichni vzhůru. Tak jsem zavolala chudákovi Máce. Měla jsem dva důvody. Má koně a já mám uložené její číslo. Naštěstí už byla nejen vzhůru, ale dokonce věděla, čí poníci jsou. „Ty jsou z Beran z hospody. Já pro ně hned dojedu, ať se je tam někdo snaží pozdržet, mám připojenej vozejk, jedu s našima koněma do Bzí na pouť.“
Dává kůň přednost houpačkám před kolotočem nebo obráceně? Nebo tam jedou jenom na cukrovou vatu? Nestačila jsem se zeptat, protože jsem už dojížděla k policejní hlídce, která se pokoušela drobné koníky blokovat mimo silnici. Poprvé v životě jsem neschovávala mobil fofrem pod sedačku a volala na uštvané policisty: „Vydržte, už pro ně jedou!“
Než se mi podařilo zaparkovat tak, abych složitou dopravní situaci nekomplikovala ještě já, dorazili profesionální hasiči. Mladí muži v zásahových oblecích vyskákali z auta, jedni se ujali řízení provozu, jiní chytali poníky.
Ono se to nezdá, poník vypadá spíš jako hračka než jako kůň, ale chytit ho a udržet na místě není žádná legrace. Nakonec zbylo jediné. Popadnout zvíře kolem krku a zalehnout ho. Blokovaní řidiči se s nadšením přidali k akci a místo aby nadávali, prohledávali auta a snášeli nejrůznější vodítka, popruhy a lana, která by se snad mohla použít pro uvázání koní. Dalo by se říct, že se všichni dobře bavili, až na Mácu, která byla podrobena ostré kritice, proč si, ksakru, ty koně nehlídá. Vysvětlit zúčastněným, že nejsou její a ona pro ně jede jen z lásky ke koním a z dobré vůle, bylo marné.
V tomhle bodě musím říct, že příběh poníků má překvapivý konec. Utíkali stále a Máca pro ně jezdila tak dlouho, až se nad ní její manžel slitoval a vzal si hospodu do pronájmu. Udělal dobře. Poníci přestali utíkat a Máca místo toho, aby pro ně jezdila, běhá po place.
S hasiči je spojené i jedno z dalších časných rán. Jela jsem před šestou obstarat zvířata na farmě a už zdálky jsem cítila strašlivý chemický puch. Páchnoucí kouř se valil údolím potoka protékajícího kolem farmy. I když mi bylo jasné, že takhle nesmrdí ani hořící dřevo, seno, sláma nebo živočichové, polil mě studený pot. Zvířata však s nadšenými hlasitými projevy vítala snídani. Zaplať pánbu.
Jsem žena zvědavá a když jsem se ujistila, že nehoří ani u sousedů, pustila jsem se proti proudu Rejdického potoka. Tomuhle údolí se říká Parýz. Názory o původu jména se liší. Vzniklo někdy na začátku minulého století, kdy bylo oblíbeným výletním místem. Jeden pramen tvrdí, že tu bylo krásně jako v ráji a název vznikl zkomolením německého slova „das Paradies“ (ráj). Druhý tvrdí, že tu za nedělních odpolední panoval čilý společenský ruch jako na pařížském bulváru. Dnes je to údolíčko spíš divoké, ale stejně půvabné, i když zmizel romantický skalní převis, pod kterým jsme dětem schovávali o Velkém pátku poklad. Zato cesta už není samý výmol a kámen, takže se tu dá jet i s kočárkem a děti vybírají ze štěrku olivíny, aneb jak říkalo naše Anče, když bylo ještě mrně „dymanty“. Potok se dá na dvou místech přejít po dřevěných lávkách, které se v různých letech ocitají v různém stupni rozkladu, ale stále se drží označení „U první“ a „U druhé lávky“, i když je někdy odnese velká voda.
„U první lávky“ na břehu doutnala halda kabelů.
Vím o sobě, že často jednám splašeně a pak vypadám jako pitomec, tak jsem nejdřív zavolala Náčelníkovi, nejvyššímu hasiči (doufám, že se jeho nadřízení neurazí, ale on má fakt dva metry), protože je kamarád a vstává brzo. Náčelník mě ujistil, že mám určitě volat hasiče a důrazně mi kladl na srdce, aby si kluci určitě odvezli ohořelé kabely s sebou.
Jak řekl, tak bylo. Malý zádrhel vznikl při určování místa, já trvala na tom, že je to v Parýze u první lávky a operátorka to nějak nepobírala. Nakonec posloužily jako orientační bod naše ovce. Chlapi oheň uhasili a kabely odvezli.
Večer se ukázalo, jakého má Náčelník fištróna. Když jsem ukládala zvířata ke spánku, projelo kolem farmy auto, podle jehož technického stavu a složení rozjařené posádky bylo jasné, proč. To si piště, že jsem si počkala, až se budou vracet. Už se vůbec neusmívali.
To bylo v neděli. V pondělí jsme měli radu města a já tak trochu nadhodila, že jsem zachránila les před požárem. Místo obdivu a pochvaly řekl starosta: „Jo, tos hlásila ty? A prosím tě, kde to je „U první lásky“?
Takže jsem nakonec stejně vypadala jako pitomec.