Co se do kalendáře nevešlo

Pokud byste si koupili náš kalendář, tak se tam určitě dočtete o plánované Karlovské přehradě, falešné komisi a panu stavebním radovi Wagnerovi. Ale příhoda, kterou jsem získala díky laskavosti pana Dietmara Lauera z Černé Říčky, je tak půvabná, že bych vám ji ráda převyprávěla celou.

Už na začátku XX. století se začalo hovořit o stavbě přehrady u pruského Kahrlstalle (dnes polské Orle), pod jejímiž vodami by nadobro zmizela i Velká jizerská louka, na níž tehdy ještě stála osada Velká Jizera. Po I. světové válce se o přehradě začalo mluvit znovu, ale doba byla nejistá a zase se nestavělo. Právě v té době seděli po příjemně proflámované noci Ludwig Svárovský zvaný Heibamfrancisludevig, Karel Neumann zvaný Kleifaskorl, Albert Wazlawik zvaný Lejtseffalbert, Albert Pusch, Albert Wagner z Nitschových domků, Dlouhý Osvald vlastním jménem Bartel, John a Umon a Ouhrabka z hospody „Václavikova studánka“. Tehdy právě ten prvně jmenovaný dostal geniální nápad, že by se měla sestavit nějaká komise, která by se stavbou té přehrady zabývala. Aby v tom jako byl konečně pořádek. Nebyli by to chlapi, aby okamžitě nebyli pro a hned byl stanovený termín, kdy komise vyrazí na Velkou Jizeru.

V určený den se sešli brzo ráno na Václavíkově studánce v hospodě. Skoro všichni na sobě měli svoje svatební šaty, na očích cvikry nebo modré brýle, John si dokonce sehnal monokl. Po pár panácích došlo k rozdělení funkcí. Z Johna byl skrzevá ten monokl vládní komisař, Pusch vrchní stavební rada, Wagner stavební rada, Kleifaskorl stavební znalec. Dlouhý Oswald, který byl za války u policie a měl svoji vlastní uniformu, dělal bezpečnostní doprovod. Umon byl sekretář, Ouhrabka inženýr. Heibamfrancisludevig, který to všechno zpunktoval a už jednou jako doktor Velkou Jizeru prošel, nechal všechny ve štychu a ani se neukázal.

Celou noc padalo a šlo se špatně, tak dlouho neotáleli a vyrazili na cestu. Už nad Václavíkovou studánkou měl policajt první zásah. Potkali babku s nůší, tak ji hned zastavili, jestli nepašuje, ale měla jen tvaroh a máslo. Kousek za Kobylou načapali chlapa ve vojenském kožichu, chtěli ho zatknout, ale že byl z Hutě, nechali ho jít. Na Jizerce mohli lidé okna vyvalit, jaký rozruch komise způsobila. Kolem poledního přešli pruskou hranici, protože Velká Jizera ležela tehdy v Prusku. Nejdřív, že začnou vyměřovat, ale bylo tolik sněhu a mrzlo až praštělo, že se na to vykašlali a šli zařizovat ubytování pro úředníky a dělníky a stáje pro koně.

Vždycky vstoupili, slušně pozdravili a začal výslech. Jak se dotyčný jmenuje, jestli je ženatý, svobodný nebo vdovec, jestli má ve stáji místo pro koně. Zvizitýrovali celou chalupu, ještě se poptali, jak se jmenuje soused, ono to líp vypadalo, když pak spustili: „Dobrý den, jste prosím pan Mennich, hospodář, sklář…“  nebo: „Jsme zde správně u pana Spondauera?“ a podobně.  Policajt občas prohodil s panem státním komisařem pár slov česky, což celé komisi dodávalo před místními lidmi na vážnosti. V jedné chalupě narazili na dva obchodníky se dřevem z Bílého potoka, které znali od vidění, ale ti je neprozradili. Největší úspěch měl pan rada Wagner na Kobelwiese, kdy se s komisí pustili tři chlapíci do sporu, že přes zimu se stejně stavět nebude, protože tu je strašného sněhu. Tu pravil pan rada učeně: „S našimi novými teplovzdušnými agregáty jsme schopni za půl dne na ploše jednoho čtverečního kilometru roztavit všechen sníh a vysušit zem.“ Chlapi zůstali s pusama dokořán. Nakonec se komise vždycky slušně rozloučila, popřála celému domu jen to nejlepší a pozvala všechny na večer do Jizerského mlýna k podpisu smluv.

Tam už začalo jít do tuhého. Nejdřív přišla hospodská, která pocházela z Jizerky, že má v kuchyni dva tajné, ale ti že prý jsou strachy bez sebe, že tomu taky věří. Komisaře to trošku zarazilo, ale pak si řekli, že mají za sebou válku, kde se museli dostat z onačejších šlamastik a že dva tajní na ně nestačí a než by si přivedli posily z Hirschbergu (Jelení Gory), tak je celá komise zpátky v Československu a nikdo na ně nemůže.

K večeru se do Jizerského mlýna začali trousit lidé. Nejenom chlapi, přicházeli celé rodiny i s dětmi, i ti dva obchodníci se dřevem se přišli podívat, jak to dopadne. Teď už to muselo prasknout. Tak se holt komisaři přiznali, že si z nich dělali šoufky, ale aby nedostali nabančeno, zatáhli útratu za celou hospodu a najednou z toho byl hezký večer, při kterém všichni zapomněli, že je v Prusku inflace a všem se vede moc zle. Naše to nepřišlo zase tak draho, protože jednak litr vína stál tenkrát 3 koruny, litr kořalky Stansdorfer nebo Iserbötter 6 a korn (žitná) byla ještě levnější, a jednak s placením vydatně pomohli i ti dva chlapíci z Bílého Potoka. Prý jim to za tu legraci stálo.

První partu opustil Dlouhý Oswald, hranici překročil před ránem, ostatní seděli ještě dva tři dny. Poslední zůstali stavební rada Wagner a vládní komisař John. Ti se tu potkali s nějakým řezníkem ze Schreiberhau (Sklářská Poreba), který je za pár panáků vzal domů na furverku.

Jenže doma čekala stavebního radu pěkná polízanice. To ráno, když vyrážel na komisi, načapala ho stará a hned chtěla vědět, kam v těch parádních hadrech jde. On že za kamarádem do špitálu. To byla celkem pravda, protože jeho nejlepší kamarád v nemocnici skutečně byl. Jenže než se pan rada dostal domů z Velké Jizery, byl kamarád nejen po smrti, ale i po pohřbu, což Alberta moc mrzelo, a navíc mu pěkně vycinkala i Wagnerka, takže měl skrz tu komisi spoustu nepříjemností.

 

Očití svědkové vyprávěli, že na tuhle komisi vzpomínali lidi z Velké Jizery ještě mnoho let potom. A vy, pokud byste chtěli vědět, co znamenaly ty přezdívky, si holt budete muset koupit náš kalendář. Pokud se nám tam tedy ta kapitolka vejde.