Podzim je i časem rozjímání a vzpomínek. Proto nemám ráda bláznivý Halloween, který je mi cizí. Mám ráda dušičkový čas a za večerů zapaluju na okně svíčku, aby ti moji milovaní věděli, že na ně pořád myslím, a aby trefili, kdyby se chtěli podívat, co dělám. Prý to pomáhá.
Tuhle jsem poslouchala nějakého odborníka na pohřebnictví (nebo hřbitovnictví?) a on říkal, že bychom měli vzpomínat vesele. Že i ti, co odešli na druhou stranu, se rádi zasmáli.
Tak jsem večer škubala husu, za oknem blikala svíčka a kočky mi skákaly do peří a já jim nadávala do kundater. To je slovo, co?
A najednou mi došlo, že se tam venku možná třepotá i dušička vynálezce kundatry, mého kamaráda Tomáše.
S Tomášem byla legrace, než ho udolaly chmury a covid.
Jednou mi vyprávěl, že u nich na zahradě viděl kundatru. Popisoval ji jako zákeřné zvíře, které šturácelo na střeše, potom sousedovi zadávilo slepice, skočilo do potoka a odplavalo do Jizery. Zkrátka taková zvířecí svoloč.
Od té doby říkám všem zvířatům, která škodí a zlobí, kundatry. A protože nejvíc zlobí a škodí moje kočky a psi, říkám tak i jim.
Že to není oslovení zbytečné a že kundatra je opravdu tvor zákeřný, vám jasně ukáže následující příhoda.
K pětapadesátinám jsem od rodiny dostala wellness pobyt, na který se mnou jely moje sestry každá s dcerou, a Dominika. Abych neprotestovala, nastěhoval se k nám zeť, aby se staral o zvířata. Dostal důvěru a rozpis, co komu k jídlu, kdy koho zavřít a tak.
Bylo to moc hezké a moc jsme si tu dámskou jízdu se spoustou šampusu užily.
Jenže já jsem pecivál, nejradši jsem doma a strašně jsem se těšila na všechna svoje zvířátka a taky na vlastní postel, kterou jsem v té době sdílela s Bublinou a Wow (boloňský psík a pražský krysařík) a s variabilním počtem koček.
Zvířata mě nadšeně vítala, ale někdo prostě smrděl. Prohlídla jsem je, psy jsem dokonce vykoupala, ale odér přetrvával.
Časem to vyčáchne, řekla jsem si a vhupla pod deku. V prvním sladkém usínání mě něco zašimralo na zádech. Podrbala jsem se a mezi prsty se mi kroutil macatý muší červ.
Vyletěla jsem jako srnka. Na prostěradle ležela mrtvá křepelka, oči decentně přivřené a z pootevřeného zobáčku jí vylézali červi.
Dovedete si představit, co následovalo. Vyhodit křepelku, kompletně převléct postel, celá se znovu vysprchovat.
Ráno jsem to volala zeťovi.
„Se nediv,“ odvětil lakonicky, „To byla pomsta za to, že dva dny musely spát v ordinaci.“
Kundatry jedny.
Autor/ka fotografie: Dhivakaran S: https://www.pexels.com/cs-cz/foto/svetly-noc-tmavy-vecer-783200/