Víla Izerína dětem - mláďata na jaře

Mám tu pro vás další ukázku z chystané knížky o víle Izeríně. Tentokrát vysvětlí dětem, jak se chovat, když najdou domněle opuštěné mládě i to, jak zajíci žijí, na čem si pochutnají i proč jsou symbolem Velikonoc...

Zajíček v své jamce sedí sám

„Ať tě ani nenapadne,“ zahřmělo Verunce za zády.

Lekla se, ale ne moc. Občas se jí totiž stávalo, že právě když objevila něco velmi zajímavého a rozhodla se to prozkoumat, zarazil ji někdo z dospělých tímhle nebo podobným výkřikem. Ale že to bude Izerína a že to bude právě teď, tak to by ji ani ve snu nenapadlo. Ještě před chvilkou si říkala, že právě Izerína ji pochválí a bude na ni hrdá.

Jenže víla pokračovala a pochvala to rozhodně nebyla.

„Vopovaž se na toho zajíčka sahat!“

„Ale von je tu úplně sám,“ hájila se Verunka, „Podívej, jak je tu skrčenej, určitě má hlad a je mu zima.“

„Nemá hlad a není mu zima a skrčenej je, aby ho nikdo neviděl. Jenže takový všetečky jako jsi ty, všude všechno prolezou a svou zvědavostí nadělaj víc škody než užitku. Pojď si sednout tamhle kousek dál a nech ho na pokoji. Uvidíš, že až se sem vrátíš, už tu nebude.“

„Přijde si pro něj jeho maminka?“

„Ne. Zaječice vychovávají malé zajíčky od začátku k samostatnosti. A zajíčci jsou k tomu od prvního dne jaksepatří vybavení. Jsou chlupatí, vidí a slyší. Maminka je uloží do pelechu, kterému se říká pekáč, a chodí jim tam jednou denně dávat mlíčko. A za měsíc už si zajíček musí umět poradit sám.“

„To se s ním maminka nemazlinkuje?“ divila se Verunka, „To by se mi nelíbilo.“

„Zajícům to tak vyhovuje, oni jsou v podstatě samotáři, ale někdy si umějí i vzájemně pomáhat. Taková samička klidně nakrmí i cizí mládě, když ho najde tam, kde má svoje vlastní. Nebo si vzájemně dovolují běhat po cestičkách, které si na louce a v lese vybudovali. Hlavně se ale potkávají, když mají námluvy. Ono se tomu u zajíců neříká námluvy ale honcování. Když někdy od prosince do srpna uvidíš, jak běží několik zajíců za sebou, tak můžeš vzít jed na to, že první je holka a za ní samí kluci. Někdy se ti kluci kvůli nevěstě i perou, vypadá to, jako kdyby boxovali, ale já si myslím, že to kolikrát ani nedělají pro tu zaječici, ale že je to prostě baví.“

„A co dělaj, když nemaj námluvy? Není jim smutno, když jsou pořád sami?“

„Tak za prvé, každý zvíře má v přírodě pořád co dělat, aby se uživilo. Dneska to nemá lehký. Zajíc je gurmán, má rám pestrou stravu, jenže kolem nás ubejvaj louky s nejrůznějšíma kytičkama a bylinkama a místo nich se buď staví domy nebo se seje vojtěška a řepka, který zajícům nesvědčej. A za druhý. Zajíc nesnáší mokro. A tak si pořád klestí a upravuje svoje cestičky. Vykousává všechno, co mu vadí v cestě a z čeho by mu za deště kapalo za krk. Na tuhle jejich zálibu mnoho zajíců doplatilo životem. Aby se po dešti vyhnuli mokrý trávě, tak radši běhaj po silnici, kde je přejede auto.“

„Prostě hloupí zajíci,“ řekla Verunka a Izerínu to bůhvíproč rozzlobilo.

„Jaký hloupí zajíci. Zajíci jsou náhodou chytrý. A taky kouzelný.“

Verunka zbystřila. „Kouzelný? Pohádkový to jo, už jsem nějakou pohádku o zajících slyšela, ale že by byli kouzelný…“

„Čubrníš, viď,“ uculila se víla, „To kdysi dávno našla bohyně jara a plodnosti Ostara na konci zimy zmrzlého ptáčka. Bylo jí ho moc líto, protože přežil dlouhou a tvrdou zimu a nedočkal se jara, tak ho proměnila v zajíce. A od té doby z vděčnosti kladou zajíci každé jaro před Velikonocemi barevná vajíčka a schovávají je po zahradách, kde je hledají děti. Teda hlavně děti německý, ty třeba zase vůbec neznaj pomlázku.“

„Proto jsou na Velikonoce čokoládoví zajíci ?“

„I proto. Těch důvodů je víc. Zajíc je symbolem pořádku, protože má ve svých pelíšcích vždycky vzornej pořádek a jaro je ve všech domácnostech obdobím velkýho úklidu, taky symbolem plodnosti, protože mají hodně mláďat a mláďata patří hlavně k jaru. I když zajíc má mláďata skoro celej rok.“

Verunka se chtěla jít ještě jednou podívat, jestli tam zajíček ještě sedí, ale Izerína jí to nedovolila. „Hele, není už trochu pozdě? Neměla bys šupajdit domů, aby se mamka nezlobila?“

Tak šla Verča domů.

V kuchyni byla stísněná nálada. Maminka vařila večeři a brblala. Brblala na tatínka, který si vyjel na kole, že ještě není doma a ani si s sebou nevzal mobil, brblala na Markétku, že si neuklidila rozházené hračky a brblala i na Verunku, že běhala sama venku a neřekla, kde je.

Verunka to chtěla honem zamluvit. „Hele mami, vědělas, že zajíci jsou samotáři? Že žijou sami a když maj mláďata, tak je zaječice nechá někde v pelíšku a jednou denně jim dá napít mlíčka a jinak se vo ně vůbec nestará?“ Řekla, ale jen to řekla, srdíčko se jí zatetelilo strachem, že maminka řekne: „Jó, to by se mi taky líbilo, aspoň bych od vás měla pokoj“.

Jenže maminka řekla: „To by se mi nelíbilo, to by se se mnou nikdo nemazlinkoval.“

Verunka si poposkočila a honem běžela připravovat na stůl, protože slyšela, jak tatínek ukládá kolo do síně a vypravuje paní Poseltové, kolik ujel kilometrů a s jakým převýšením.

Na kraji louky v trsu trávy panáčkoval malý zajíček a rozpůlený horní ret se mu rychle kmital, jak usilovně čenichal. Když zjistil, že je vzduch čistý, pustil se na dobrodružnou výpravu po louce. Byla tu spousta nových věcí a sem tam i něco na zub...

close-up-of-rabbit-on-field-247373