Den blbec v Libereckém kraji

Je Den Knihy. Je den vyhlášení soutěže o knihu roku 2017 Libereckého kraje. Je den blbec. Ještě to nevíme. Vydáváme se na cestu…

Když mě před časem upozornila kamarádka na novou soutěž pro literáty z Libereckého kraje, řekla jsem si, proč ne. Přihlásím mamku a aspoň si ověříme, jak se budou Cesty líbit mimo domácí kotlinu. V porotě zasedal i významný liberecký knihkupec – na škodu to přece být nemůže.

Venku lije. Mám před uzávěrkou a je mi jasné, že mě čeká dlouhá noc. Na vyhlášení s námi musí Bertík, není, kdo by hlídal. Chvíli před tím, než nasedneme do auta, slyším venku příšernou ránu. Bouračka přímo před výjezdem. Ach jo, pomyslím si a pro jistotu naťukám do navigace od Googlu libereckou knihovnu, ať se podobným překážkám vyhneme.

Nemám Liberec ráda. A Liberec nemá rád mě. Máme dohodu – když pojedu vlakem, nechá mě žít. Pokud mě jen napadne vydat se sem autem, hořce zapláču. Na cestu máme hodinu. Nejpozději 15:45 budeme na místě, říká navigace. Už v Jablonci cítím odpudivou sílu Liberce. Objížďka. Google ji nezná a nehodlá se vzdát trasy přes nově stavěnou dálnici. Dobrá, budeme tam v 53. To nevadí.

Konečně Liberec, přede mnou se líně vleče jakási dodávka a míjím tolik semaforů, že i v Praze by to překvapilo. Podle značky se řadím do odbočovacího pruhu. Jakmile v něm jsem, vidím pod sebou obrovský nápis BUS/MHD. Máme červenou. Zkoumáme s mamkou značku a shodujeme se, že stojím dobře. Pán ve vedlejším autě se směje. Stojím samozřejmě špatně. Odbočovací pruh to je, ale osobní vozy stojí v tom neodbočovacím. I když odbočují. Zelená, dupnu na plyn a v návalu radosti, že mě rozesmátý pán pustil do správného pruhu, míjím červeně žhnoucí semafor fikaně ukrytý za zatáčkou. A to jsem si myslela, že jsem fakt dobrá řidička.

Šalďák. Postrach všech žáků autoškol. Bohužel, jediný problém, který mám, je zácpa. Neřeším klasické „kam vede asi tenhle pruh???“, dívám se na červený čas naskakující na navigaci. 15:57. No nic. Tři minuty z garáží výtahem, to bude v pohodě. V 15:59 konečně odbočuji ke knihovně. Sakra. Garáže jsou z druhé strany. Marně se snažím knihovnu objet. Marně se snažím někde zaparkovat. Liberec má modré zóny?! Vyhazuju mamku před vchodem a jedu parkovat.

V 16:10 vcházím i já s Bertíkem na ruce do knihovny. Otevírám dveře, abych se opatrně vplížila do sálu. Hle, stojím najednou přímo vedle řečníka. Couvám ven a čekám na vhodnější okamžik. Přichází značně oprsklejší novinářka a jako by se nechumelilo, vejde a hledá místo. Protáhneme se za ní. V sále je podivně málo lidí. Vidím mamku úplně vzadu vedle na kost promoklé vášnivé čtenářky.

Radní pro kulturu zrovna začíná monolog. „Zase ta křída,“ vzdychá a údajně cituje nepřítomného, ale velice moudrého porotce. Čekám nějaký vtip. Místo toho natvrdo říká, že umělecké knihy na křídovém papíře jsou nudné, že jiné zajímavější papíry jsou sice o několik řádů dražší, ale není to prostě blbá křída. Přemýšlím, jak asi je těm autorům blbých knížek na blbý křídě.

Z myšlenek mě vytrhne věta: „A tím jsme dneska skončili, protože žádné další kategorie se vyhlašovat nebudou. Beletrie ani dětská literatura letos nedokázali porotu přesvědčit,“ pokračuje paní radní. Atmosféra v sále nápadně zhoustne. Vážně ta ženská nechala sezvat lidi, aby jim řekla, že píšou blbě a ať to zkusí příští rok???

Strašně se stydím. Že jsem do toho mamku uvrtala. Že jsem jí dala naději, že by třeba ona… Že jsem dala její nejniternější zpověď do ruky někomu tak strašně necitlivému. Že takoví lidé vůbec jsou. Pozoruju svoji vlídnou a neambiciózní maminku, jak sbírá ze země svoje pošlapané literární ego a jako už tolikrát ho oklepává a říká si, že když nejde o život… Hlavně, že to její psaní dělá lidem radost. Nevím, co říct. Naštěstí Bertík už zlobí tak, že musím ven. Zlomyslně si pohrávám s myšlenkou nechat ho tam udělat scénu. Ale jdu za dveře.

Slyším jen hlas organizátorky, jak neoceněným autorům říká, že pro ně mají drobnost, ať se zastaví, že je všechny nemůžou znát, tak ať se sami hlásí vepředu u ní. Mamka vychází s malou igelitkou asi za tři minuty. „Představ si, ani ruku nám nepodali,“ líčí mi s očima navrch hlavy. A popisuje, o co jsem přišla na začátku. Prakticky všechny poslané knihy jsou nemoderní a nezajímavé. Kdyby ona paní radní neměla tolik práce, její nakladatelství by jistě přihlásilo literaturu mnohem kvalitnější. Chybí mi už jen „Nepiště mi, a pokud možno nepište vůbec!“ a „Věnujte se činnosti jakékoliv, ale jiné!“. Je mi strašně trapně.

Mamka mě uklidňuje, že nic jiného nečekala. S paní má své zkušenosti. A porotce, který by do soutěže klidně přihlásil své tituly, je prostě záruka kvality. Ironie. Jasně. Napadá mě tisíc věcí, které jsem měla raději udělat. Dopsat článek, poslat slíbené e-maily, jít s dětmi ven. Opouštím Liberec. Hurá!

No nic, je čas jít dál. Vyhodím mamku doma a jedu si vyzvednout fotolampu do Vysokého. Za 45 minut jsem zpátky, sbalíme se a vyrazíme domů. V osm budou děti v postýlkách a já dopíšu článek a zítra se pustím do dalšího. Přesně za 30 minut poslouchám v rádiu hit kapely Mirai, mířím domů a na horizontu se objeví stříbrná fábie. Za chvíli se potkáme, kam asi jede. Najednou uhne do protisměru, vidím obličej řidiče a netuším, co teď. Vpravo zahrada, vlevo protisměr. Fábie jede odhodlaně dál přímo na mě. Dupnu na brzdu a zvolím volný protisměr. Ale je pozdě. Zpod kapoty se vyvalí kouř, ze zadní sedačky se ozve vyděšený dětský pláč. Přemýšlím, jestli žijeme. Tak to je opravdu den blbec. Ale žijeme. Hlavně, že žijeme.

Nad obzorem se stahují mraky. Přichází bouřka. Když se daří, tak se daří. Ale hlavně, že žijeme.

Díky za všechny dny. I ty blbé. Hlavně, když jsou další…