Tak nás ta letošní zima pěkně vypekla. Co se dá dělat. Nemá cenu fňukat. Vždycky je lepší koukat na věci z té jejich lepší stránky. Berte to sportovně a vyrazte do Jizerek pěkně po svých. A abyste se nenudili, vyveďte na vzduch i svoje potomstvo nebo i prapotomstvo. A aby se nenudily ani děti, pusťte se s nimi do putování po místech spojených s pohádkami.
Kdysi jsem tyto texty psala pro turistický region Jizerské hory. Dnes jsem je pro vás trochu zaktualizovala.
PRAMEN NISY
Možná by vaše putování mělo začít právě tady.
Protože i tady něco začíná.
Lidé rádi slaví, když něco začíná. Slaví narození dítěte a narozeniny vůbec, slaví nový rok, nový dům, novou silnici, novou přehradu, novou knihu.
Tady se rodí řeka. Úplně nová řeka, která ještě nic neví o životě. Průzračný čistý pramínek vyskočí ze zlatého písku a už se žene bažinatou loukou. Pospíchá.
Proč tak pospíchá? Proč se chvilku nezdrží v utěšeném místě svého zrodu, kde panuje zelené přítmí?
Ví snad, jak dlouhou má před sebou cestu?
Nemůže se dočkat, až posílená vodou všech svých přítoků konečně u Neuzelle splyne s Odrou a společně s ní se vydá na cestu k Baltu?
Smočte ruku ve vodě a vaše stopa se v ní vydá na cestu k moři.
Není to zázrak?
Začněte své putování za tajemnými místy Jizerských hor právě tady. Naučte se právě tady vnímat jejich atmosféru a klid. Protože tady můžete svoji drobotinu klidně nechat bez dozoru.
Tady je ohlídá rusalka Nisa, strážný duch této řeky.
Žije v řece odedávna a drží ochrannou ruku nad všemi, kdo se octnou na jejích březích. Je krásná a hodná, někdy sedává pod jabloňovým stromem a spřádá zlatou přízi. Kdysi se do ní zamiloval hrozný démon Muhu a chtěl ji za ženu. Nisa ho ale nechtěla a schovávala se před ním v kmeni jabloně. Muhu ji za to proklel strašlivou kletbou. Královna všech víl a rusalek jeho kletbu zmírnila tím, že Nisu může osvobodit opravdová lidská láska. Muhu se snažil ze všech sil, aby dobrá kouzla královny víl zmařil. Ale nepodařilo se mu to. Nakonec nad jeho nekalými rejdy zvítězila věrná láska Tomáše a Růženky. On sám byl na věky uvězněn ve skále uprostřed jedlového lesa a v místech, kde rostla jabloň, v jejímž kmeni se Nisa ukrývala, vzniklo město Jablonec nad Nisou.
Protože řeka Nisa už dávno neprotéká hlubokými lesy jako kdysi, přestěhovala se víla Nisa sem, k prameni. Tady má klid.
Když se budete pozorně dívat, najdete na březích novorozené řeky i planou jablůňku. A pod ní třeba i vílu. Kdo ví…
Zajímají vás příběhy Jizerských hor? Zkuste knížky o víle Izeríně.
PROTRŽENÁ PŘEHRADA
Dnes to tu vypadá jinak, než když jsem tu byla se svými malými dětmi, ale stále tu pod šoupátkovou věží, která vypadá jako hradní hláska, v níž spí Šípková Růženka, nacházím klid a mír. Tady, v místě tragédie. Možná, že všechnu hrůzu a bolest způsobenou 18.září 1916 rozbouřenými vodami, vykoupila dobrovolná smrt Ing. Podhajského, jenž vedl kolaudační komisi, která přehradu od stavební firmy v roce 1915 přebírala. Zastřelil se ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se hráz protrhla. Těžko soudit, jakou cenu tato oběť měla. Jedno je však jisté. A to platí pro všechny časy: můžeme chybovat, ale musíme za to nést důsledky.
Možná ale, že právě tady se shromáždily duše všech mrtvých a postižených, aby poděkovali za vlnu solidarity, která se tenkrát zvedla v celém Rakousko-Uhersku sužovaném I. světovou válkou a uspořádala sbírku ve prospěch postižených.
Mám to tady ráda.
Mám ráda cestu kopírující skotačivé kaskády Bílé Desné. Ten úsek, kdy se cesta vzdálí od vody a proplétá se smrkovým mlázím, mě vždycky naplní obavami, že jsem se ztratila a jdu někam jinam.
A pak to přijde. Rovinka, na níž stojí nástupkyně Krömerovy boudy, ústí štoly která spojuje údolí Bílé a Černé Desné, pár smrků a zas je tam. Věž z pohádky o Šípkové Růžence. Ale žádná princezna v ní nespí.
Což ovšem neznamená, že se tu můžete chovat jako skotáci. Křičet, nadávat a dělat nepořádek. Nad povodím Desné totiž bdí vodník, který si moc potrpí na dobré vychování.
Jednou ten vodník potkal nějakého muže a pozdravil ho. Muž neodpověděl a vodník se rozzlobil a chtěl nezdvořáka stáhnout do vody a utopit. Muž dostal strach a hned se začal modlit k Panence Marii. A skutečně se objevila bílá bytost, která hastrmana zahnala na ústup. Muž se třásl jako osika a lidé, kteří ho na břehu Desné našli, ho museli odnést domů. Nebožák se zmítal v horečkách a blouznil a kdykoli se mu vrátilo vědomí, viděl stát před oknem uraženého vodníka. Nakonec zemřel a příbuzní mu nechali postavit kapličku, která stála v šumburském kopci nad Maurtnerovou vilou až do roku 1891.
Takže milé děti, a nejen vy, až budete brouzdat po Jizerkách, každého pěkně pozdravte. Ono není tak úplně jisté, jestli se ten vodník náhodou neodstěhoval někam jinam.
TRNIŠTĚ
Nic nevoní tak krásně jako les v horkém letním odpoledni.
Penízky slunečního světla se marnotratně sypou korunami stromů na lesní pěšinu a vy kráčíte podél čtrnácti zastavení „Křížové cesty“ až k zázračné studánce s oltáříkem Panny Marie.
Ta tam je sláva poutního místa, kde uzdravovala zázračná voda. A přece vám trošku zatrne u srdce. Proč jste s sebou nepřinesli kytičku, třeba jen obyčejného lučního kvítí, a neozdobili s ní oba oltáříky místo umělohmotných kvítků, které, jak je vidět, tu už dlouho vzdorují počasí.
Nenamítejte, že to rostlé kvítí za chvíli uvadne. Co vám brání, abyste sem dorazili častěji a postarali se o čerstvou výzdobu?
Pramínek vody v okrouhlé kamenné studánce by si to zasluhoval. A vy byste taky nepřišli zkrátka. No, nebojte se, klekněte na zem, nakloňte se a pořádně si opláchněte oči. Tak, ještě jednou. A teď se pořádně podívejte kolem sebe. Nezdá se vám, že vidíte svět nějak jinak? Ostřeji, v hezčích barvách?
A helemese, co se to támhle mihlo! To není ani srnka, ani zajíc, ani žádné jiné lesní zvířátko. Kdepak, byla to víla. Světe, zboř se, kde ta se tady vzala?
Víly, divoženky a lesní žínky se tady usadily kvůli rytíři Dornstovi. Měl kousek odtud, na skále která se kdysi jmenovala po něm Dornst a dneska se jí říká Trniště, hrad. Byl to špatný pán, celý kraj sténal pod jeho krutovládou a tolik lidí ho proklelo, že ani po smrti nenacházel klid a sužoval své panství dál. Tehdy se sem nastěhovaly všechny dobré pohádkové bytosti, protože dle proroctví bylo slíbeno, že když se jim podaří během roku učinit každý den jednoho člověka šťastným, bude zlý duch začarován do skály, na níž stál kdysi jeho hrad, a nebude už moct škodit lidem v okolí.
Byla to těžká práce. Lidé vílám a divoženkám nevěřili, báli se jich, a sám Dornst mařil jejich snahy. Moc se mu nechtělo do skalního vězení. Přece však nakonec přišla chvíle, kdy malé děvčátko, třistašedesátépáté v jednom roce přišlo domů se zástěrkou plnou suchého listí, které se změnilo ve zlato a zachránilo tak děvče i jeho maminku od smrti hladem. Krutý rytíř byl uvězněn mezi skalami a svůj vztek si vybíjel jen na nebožácích, kteří museli kolem Trniště projít v noci.
Protože v pohádkách se dává druhá šance, mohla ho z jeho prokletí vysvobodit dívka, která by o půlnoci na bílém koni bez jediného slova, bez jediného zastavení objela skálu. Jen jednou se taková našla. Pyšná a vzpurná přijela z Janova na bělouši bílém jak padlý sníh. Sotva však ponocný odtroubil půlnoc, zahřmělo a nebesa začaly křižovat blesky. Ozvalo se houkání sov a vytí vlků. Kůň se vzpíral jít vpřed a žena ztratila trpělivost. Začala hlasitě klít a nevybíravě koni nadávat. V tom okamžiku se rozpoutalo peklo. Kůň se splašil a žena byla ráda, že se dostala do Janova živá a zdravá.
A jak je to s Dornstem dneska? Víte co? Utíkejte honem za tou divoženkou, ještě se jí támhle v křoví míhá sukýnka. Určitě vás dovede pěšinkou až k Trništi a když ji hezky poprosíte, určitě vám toho o Dornstovi řekne víc než já. Třeba vás obdaruje i nějakým suchým lístkem. Ten určitě nezahazujte, protože by se vám mohl proměnit ve zlato. No, a kdybyste ji náhodou někde ztratili z očí (já vám říkala, ať si je pořádně umyjete ve studánce s léčivou vodou, abyste lépe viděli) a bylo zrovna léto, natrhejte si na Trništi alespoň borůvky. Těch je tam dost.
ČIHADLA
Jako dítě jsem četla knížku Josefa Věromíra Plevy „Kapka vody“.
Pan Pleva jako spisovatel i člověk dávno upadl v zapomnění, i když trochu neoprávněně. Ale jeho představa, jak by to vypadalo, kdyby si kapka vody pamatovala všechno, co se stalo od chvíle, kdy se voda zrodila, mě fascinuje dodnes.
Řekněte sami, není to nádherná představa, že každá kapka vody s sebou nese paměť celých dějin Země? Tedy skoro celých. Protože přeci to jen nějakou chvilku (měřeno časem geologů) trvalo, než Země vychladla natolik, aby se na jejím povrchu mohly vytvořit moře a oceány.
Asi proto mě tak okouzlují rašeliniště. Jsou plná vodních kapiček, dokonce i mech rašeliník má ve svých lístcích kapsičky, do kterých si jednotlivé kapičky střádá, a já si představuju, že jsou to vlastně knihovny, v nichž je uložená paměť Země. Připadají mi strašně stará a tajemná.
Já vím, že zas tak strašně stará nejsou, ale tajemná jsou určitě. Rostou na nich úplně jiné rostliny než jinde na horách a co jednou schvátí, už nikdy nenavrátí. Jako peklo. Vypráví se, že v takovém rašelinovém jezírku se klidně utopí jezdec na koni nebo povoz s celým spřežením. Jednomu dřevaři spadla do vody jezírka Na čihadle sekera a představte si, že ji za čas někdo vylovil z rybníka až ve Slezsku. Na rozdíl od pekla, které je černé a horké, jsou rašeliniště černá a studená. Teda v hloubce. Na povrchu jsou plná života, který má pevný řád a naruší-li ho někdo, tak ten život rychle zaniká.
Rašeliniště jsou pro hory velmi důležitá, především jako zásobárna vody. To věděli staří horalé už dávno a dávno. Proto stvořili ošklivého skřítka, který žije právě tady na Čihadlech a hlídá rašeliniště před lidmi, kteří by mu chtěli škodit.
A staré proroctví praví, že v den, kdy nastane konec světa, zřítí se vrcholová skála Ořešníku, největší čihadelské jezírko přeteče, a voda a kamení zničí celé Hejnice a největší kámen se dovalí až na náměstí ve Frýdlantě.
Ale vy se ničeho nebojte a určitě se jděte na Čihadla podívat. A kdybyste čirou náhodou ošklivého skřítka potkali, pěkně ho pozdravte. Aby viděl, že to s tím naším světem ještě není tak špatné, že tu pořád žijou slušní lidé a že by bylo škoda takový krásný svět ničit.
BUKOVEC
Znáte „Staré pověsti české“ od Aloise Jiráska?
Že se ptám. Abyste neznali. To by byla ostuda!
Zalistujte trochu v paměti. Jedna pověst vypráví o rytíři Brunclíkovi. To je ten, jehož socha stojí na Karlově mostě. Ten, co mu u nohou leží lev. Lev z našeho státního znaku.
Rytíř Brunclík projel kus světa a v jedné končině narazil na jantarovou horu, která si dokázala přitáhnout vše živé v okolí padesáti mil. Její sílu dokázal překonat jenom pták Noh. Díky věrnému sluhovi, který rytíře zašil do zvířecí kůže, se Brunclík dostal jako kořist do hnízda ptáka Noha a po mnohých peripetiích zpátky do Čech.
Můj život není zdaleka tak pestrý jako život kamenného rytíře z Karlova mostu.
Paty jsem z Čech vytáhla jen několikrát a nepřivezla jsem z cest ani lva, ani čarovný meč, který srazí hlavy všem nepřátelům země české najednou. (Mimochodem, napadá vás taky ta hříšná myšlenka, kolik a jakých hlav by se válelo po zemi?) Přesto mám i já svou jantarovou horu. Není sice z jantaru, ale z čediče, o její přitažlivosti však nemůže být pochyb. Mám na to svědky.
Jen se podívejte na fotografie Jizerky. Najdete jen málo těch, na nichž se Bukovec neukáže alespoň kousíčkem. Jeho majestátný zjev odlišující se od okolní přírody neustále přitahuje váš zrak. Mnoho se namluví o Safírovém potoku, Hnojovém domě a podobně, ale když dojde na lámání chleba, stejně si každý při slově Jizerka vybaví nejdřív Bukovec.
Bukovec je skutečně výjimečný. Oproti ostatním horám je mladý, proto je taky tak vysoký, vznikl až ve třetihorách a je tvořen v Jizerkách nepříliš častou horninou čedičem. Ta má tu vlastnost, že není tak kyselá jako okolní žula a když se rozpadá, vzniká z ní výživná zemina, ve které se dobře daří právě bukům. Odtud Bukovec.
A jako každé mládí, je i Bukovec volnomyšlenkář. Proto to byl právě on, kdo poskytl ochrannou náruč princezně Izeríně, když utíkala před nedobrovolnou svatbou. Stará pověst vypráví, že zámek jejího otce stál v těch místech, kde dnes do krajiny shlíží rozhledna Štěpánka. Odtud prý princezna utíkala se starým sluhou až pod Bukovec, který jí otevřel svoji jeskyni, aby se mohla ukrýt ona, její sluha i poklady, které vzala doma.
Marně ji hledali otcovi vojáci. Teprve když na cesty vyrazil krásný mladý princ, kterého měla Izerína už dávno ráda, vystoupila princezna z nitra hory. Aby však byla vyzkoušena síla princovi lásky, strop jeskyně se propadl a celý poklad zasypal. Princ byl ale rád, že našel svoji milou a ze ztráty pokladu si nic nedělal.
To vypráví stará pověst. Ale my víme své.
Princezna Izerína v Bukovci žije dodnes. Jen už není princeznou, ale vílou a svoje poklady ukryla ve skalách a potocích celých Jizerských hor. Mnoho lidí už je hledalo a někteří je možná i našli, jak o tom svědčí mnohá tajemná znamení vytesaná do skal, ale víle je to jedno. Stará se o celé Jizerské hory a má práce nad hlavu.